Tenhle příspěvek je jen takové halooo. Chvilkové poblouznění z naší kuchyně a přiznání k naší asi ne úplně obvyklé lásce k masu, domácímu bourání. Kdo kdy u nás doma byl, ví, že si rádi kupujeme „flákotu“ s příběhem. Co to obnáší?
Jednou za čas přijde kamarád s kusem divočáka z obory, koupíme si zvěřinu, dorazí k nám obrovská krůta nebo kuře nadměrné velikosti z vesnice. Zvířátka, která se chovají za účelem BÝT SNĚZENA. Ale jejich život je pěkný, plnohodnotný. Pobíhají si venku, jedí „dobré“ jídlo, prostě žijou. A mají předepsaný osud, ale kdo vlastně nemá, že? A tak, když k nám domů dorazí, chováme se k nim s úctou. Naporcujeme je podle toho, jak jednotlivé části masa budeme připravovat. Péct, dusit, smažit… Pak přijde čas vakuování (což je nutnost) a prudkého mražení. Tu nejlepší část masa hned sníme. Je to takový malý rituál, který sdílíme s nejbližšími. Návrat k naším PRApředkům. Jen u toho nehýkáme, neboucháme se do prsou a používáme dost moderní náčiní:-) Nůž s krátkou čepelí, pilku a vakuovačku…
Někomu může syrové maso připadat nechutné. Chápeme, že postovat sladké je mnohem, mnohem úspěšnější, slovy dnešní mládeže „má víc lajků“. Ale na druhou stranu MASO je MASOOO a my ho nejíme denně, ale když už tak se vší parádou. Bivoj by z nás měl radost!